Severem Nového Mexika přes Alamos ke kaňonu Canyon de Chelly

Kam se vydat ve státě Nové Mexiko

Z Albuquerque přes Bílé písky do Silver City

White Sands NP | Pohoří Mimbres | Gila Cliff Dwellings

Ze Santa Fé do lidnatého Albuquerque a dál na západ k hranici Arizony

Santa Fé | Albuquerque | Acoma Pueblo

Los Alamos – projekt Manhattan

Když v roce 1942 pátrali vojenští stratégové po místu, kde by založili vývojové středisko atomové pumy Manhattan Project, nemohli si vybrat lépe. V koberci borovic náhorní plošiny Pajarito Plateau severozápadně od Santa Fé nalezli jen ovce, pár Indiánů a skautský tábor. Během několika měsíců přijeli do nově založeného městečka Los Alamos a výzkumných laboratoří Los Alamos National Laboratory vědecká esa Albert Einstein či Robert Oppenheimer. Další fyzik, dánský atomový mozek Niels Bohr přišel kvůli utajení jako farmář a průkopník nukleárních reakcí Ital Enrico Fermi dokonce s doklady pekaře. V létě roku 1945 vydalo Los Alamos tajemství nukleární bomby. S detaily projektu nás seznámí přehledné muzeum Bradbury Science Museum (roh ulice 15th a Central, denně: 9-17 hod, vstupné: zdarma). Laboratoře se nacházejí v jižní části města podél silnice č. 4 a   dodnes patří ke špičce jaderného výzkumu. Zaměstnávají osm tisíc vědců. Mezi nimi i Freda Begaye – čistokrevného navažského Indiána, kterému nukleární fyzika učarovala více než kariéra zemědělce, kterou mu přisoudili rodiče.

Po ujetí několika kilometrů na jih po silnici č. 501 a na východ po č. 4 zavadíme o severní hranici přírodní rezervace Bandelier National Monument. Z návštěvnického střediska vede tříkilometrové kolečko ke kaňonu Frijoles Canyon se zbytky obydlí prehistorických Anasáziů. Nejzajímavější jsou ruiny Tyuonyi, několikapatrové zděná vesnice, z niž se zachovalo pouze základní podlaží. (Visitor Center - denně: 8-18, zima: 8-16:30 hod, vstupné: $12/vůz, Park Pass lze uplatnit: kemp: Juniper Camp, cena: $12/stan)

Santuario de Chimayo – americké Lourdy

Stará žena neslyšně poklekla a úzkou štěrbinou rozpraskaných rtů odříkala modlitbu. Pak vstala a šouravým krokem splynula s okolím. Místo u klekátka brzy zapraskalo pod náporem dalšího těla a dřevěný panáček Santo Niňo přijal s netečným výrazem loutky další z vroucích přání. Takhle to chodí v  katolické svatyni El Santuario de Chimayo v úpatí novomexických hor Sangre de Christo už 200 let. K vesničce Chimayo – „americkým Lourdám“, směřuje z  Espanoly silnice č. 76 a č. 503, High Road. Trasa je druhou z možností, jak se vydat na sever do Taos. Tou první je sledovat tok Rio Grande po neméně atraktivní silnici č. 68.

Do Chimayo jezdí lidé kvůli léčivým účinkům zázračného kříže, který stojí hliněnou branou prostého kostela Santuario de Chimayo. Pověst tvrdí, že jej před dvěma sty lety vykopal španělský farmář Don Bernardo Abeita. Krucifix putoval na expertizu ke klerikům do Santa Cruz, ale třikrát po cestě zmizel, a vždy se objevil na dně hliněné jamky přístřešku Dona Bernarda. Po čase se ukázalo, že léčivá je i hlína v dolíčku, kde kříž spočíval. Zemina prý po namazání poskytuje hojivou úlevu. Někdo ji dokonce i jí. O neduhy neplodných žen a mužů se stará třetí zázrak, soška dítěte - Santo Niňo. Děťatko prý pochází z daleké Quatemaly. Odhozené berle, slepecké hole, zašlé fotografie šťastně narozených ratolestí. Amulety, rudě planoucí svíce a obrázky svatých. Pozoruhodná výzdoba stěn kostela připomíná rituální místa woo-doo a teprve pak katolický kostel. (denně: 9-18, zima 9-16 hod, vstupné: zdarma)

Úplně poslední z chimayských zázraků ocení hlavně kulináři, neboť restaurace Rancho de Chimayó je považována za nejlepší v celém Novém Mexiku. (silnice č. 503)

Taos

Šestitisícové Taos nejlépe charakterizuje pohoda usazená do světle hnědého štuku španělské pueblové architektury. Srdce městečka pulzuje v okolí náměstí Taos Plaza s obchůdky, obrazárnami a fešnými galeriemi řemeslných výrobků Indiánů. Ulice města jsou úměním prosyceny. S malíři, spisovateli či hudebníky, kteří si v Taos dávají dostaveníčko s vytouženou múzou, kvete i kavárenský život. Mírně snobské, ale přitom přátelské až rodinné ovzduší, je nejvíce patrné v ulici Bent Street pojmenované po prvním guvernérovi Nového Mexika Charlesi Bentovi. Umělecká reputace města začala na konci 19. století s příjezdem malíře Josepha Henryho Sharpa a Newyorčanů Berta Phillipse a Ernesta Blumenscheina. Útočiště v Taos nalezl také legendární horal,  průzkumník a také důstojník americké kavalérie Kit Carson, který podnikl s Johnem Frémonem legendární objevné cesty do Kalifornie a podílel se na podrobném zmapovaní Oregonské stezky, po níž proudily na zapád stovky tisíc osadníků. Carson přišel do Taos v roce 1826 a strávil zde 25 let. Více zjistíme v Kit Carson Home & Museum jeden blok východně od Taos Plaza na Kit Carosn Road (denně: 8-18, zima 9-17 hod, vstupné: $5). Uvolněná atmosféra Taos a nahony vzdálený spěch civilizace jsou největšími devizami městečka. O tom by mohl vyprávět i český rodák Ivan G’vera, který je po dlouhá léta hvězdou hollywoodského seriálu Tak jde čas, a jenž si v blízkosti města udržuje ranč.

Taos Pueblo

Silnička Camino del Paseo Pueblo Norte nás po pěti kilometrech jízdy k severu přivede k elegantním vícepatrovým komplexům puebla Taos Pueblo. Na sto padesát Indiánů kmene Hlauuma a Hlaukwima je trvale zabydleno za hnědými adobovými zdmi. Žijí v prostorách pueblových zákoutí bez elektřiny, tekoucí vody a záchodů – tak velí tradice. Jde o zlomek nejvěrnějších. Zbytek Indiánů dává přednost životu běžných Američanů. Mají auta, příjemné domy a věnují se prodeji šperků nebo organizaci turistického ruchu. Někteří z nich pózují fotografům za pětidolarový bakšiš. To je na Indiánech patrně ta nejprotivnější vlastnost. Fotoaparátu se vyhýbají jako čert kříži – mluvíce o ukradené duši. Při jemném šelestění bankovky víra vyprchá a slupka zbožného muže ustoupí daleko přesvědčivější nátuře protřelého kramáře. Pueblový areál, vystavěný kolem roku 1000, dělí řeka Rio Pueblo de Taos na polovinu. Poutavější je západní křídlo, která podepírají důkladné kmeny. Dříve neměla podlaží puebla dveře ani okna. Pouze jednoduchý vstup stropem a žebřík. Na levém břehu řeky jsou obchůdky a také hliněné pece, kde indiánské ženy pečou a prodávají chléb.

Rok 1906 by nejraději pueblané vymazali ze své historie. Větší část jejich území tehdy skončila z moci úřední v rukou federální vlády. Možná by oželeli tisícovky akrů v horách, nikoli ztrátu svaté půdy v okolí Modrého jezera – Blue Lake, místa zasvěceného intimním rituálům. Po dlouhé soudní bitvě jim prezident Richard Nixon v roce 1970 část pozemků vrátil. Modrého jezera se dočkali po dalších 26 letech z rukou prezidenta Billa Clintona. Převážná část Indiánů je katolíky. Původním rituálům věnují ale tolik času jako křesťanským modlitbám. (denně: 9-18 hod, vstupné: $10, dalších $5 za fotoaparát a $5 za použití videa)

Lyžování v Taos Ski Valley

Údolí Taos Sky Valley ukryté za nejvyšší horou státu Wheeler Peak (4011m) bývá považováno za nejlépe střežené tajemství amerických lyžařů. A skutečně - dvaasedmdesát sjezdovek všech kategorií, z nichž některé začínají ve výšce 3650m, neexistující fronty a sněhová děla jsou maximální výzvou i pro nejzhýčkanější lyžaře. Údolí leží 20 kilometrů severně od Taos a vede k němu malebná silnice č. 52 obležená indiánskými krámky se suvenýry a pak č. 150, která se ve vesničce Valdez zvedá prudce vzhůru mezi kopce. Reklamní letáky tvrdí, že vyhlášený utažský sníh je pouhou břečkou ve srovnání s kvalitou a suchostí zdejší sněhové pokrývky. A lyžařští fajnšmekři ze všech koutů USA rádi souhlasí. Vadou na kráse ráje zimních sportů jsou vyšší ceny za ubytování. Avšak do Taos s levnějšími motely je to pouhých 30 minut. (denní permanentky: $35-60, snowboarding zakázán)

Na západ od Taos

Cestou k západu po silnici č. 64 se můžeme zastavit u mostu Rio Grande Gorge Bridge. Jeho ocelová konstrukce se dramaticky klene nad řekou Rio Grande a zhruba stometrovým kaňonem. Po slabých dvou hodinkách přijde Chama, opuštěné městečko s železniční tratí Cumbres and Toltec Scenic Railroad, http://www.cumbrestoltec.com. Od května do října zde houkají lokomotivy táhnoucí vagony horami San Juan a podél rokliny Los Piňos Gorge do Antonita v Kolorádu. Parní stroje, chrlící kouř a vějíře jisker kdysi vozily dřevo, dobytek a stříbrnou rudu z Duranga a Silverstonu do Denveru. Nyní přinášejí požitek dobrodružství turistům, kteří jsou ochotni zaplatit za jízdenku 29 až 62 dolarů, podle délky zvolené trasy. (Chama - odjezd denně: 8:30, 10 a 14:15).

Správní středisko navažské rezervace Shiprock bývá popisováno jako výlet do cizí země. Skutečně - předměstí s hnědými papírovými domky, které vypadají jako maringotky stavebních dělníků, okatě připomínají černošské ghetto kdesi v Kapském městě. Hroty satelitních antén a stovky zaparkovaných vozů svědčí o tom, že Indiáni hluboko v srdci své rezervace uvykli městské civilizaci. Prostá stavení vybízející k okamžitému odchodu jsou možná poslední genetickou spojnicí s kočovným životem jejich pradědů. Cesta přes sedlo v pohoří Chuska zkrátí jízdu ke kaňonu Canyon de Chelly o několik hodin. Z města se vydáme po silnici č. 666 a po chvíli zahneme na č. 13. Cesta nerušeně běží daleko od civilizace. Po levé straně vyklouzne nad obzor silueta Shiprocku. Osamělému monumentu kamene říkají Navahové Tse Bi dahi, skála s křídly. Podle legendy byla hora ptákem, jenž přenesl Indiány přes úzké moře (patrně Beringovu úžinu) do nových lovišť Arizony a Nového Mexika. Cesta pokračuje k vesničce Red Rock a odtud k průsmyku Buffalo Pass s  výhledem do okolí. V zimě je průjezd kvůli sněhu vyloučen.

Rezervace Canyon de Chelly

Vesničku Lukachukai dělí od Národního monumentu Canyon de Chely pár kilometrů. Hluboká průrva v jinak ploché krajině náhorní plošiny Defiance Plateau vypadá ve skutečnosti jako Poseidonův trojzubec. Jednotlivé zuby tvoří od severu rokle Canyon del Muerto, Black Rock Canyon a Canyon de Chelly. Opuštěná cesta nízkým porostem podél římsy severní průrvy nás brzy přivede k první odbočce. Cedule varuje před četnými zloději. Před námi je Jeskyně masakrů – Massacre Cave, skalní převis, kde se před dvěma sty roky ukryli navažské ženy, starci a děti, než je vyčmuchali Španělé a palbou z mušket poslali do věčných lovišť. Španělé nebyli jediní, kdo si na Navahy zastřílel. V roce 1863 to samé zopakoval „indiánobijec“ Kit Carson, který s vojáky přinutil Navahy odejít na východ do vyschlých oblastí Nového Mexika. Úmorný pochod Long Walk byl natolik vyčerpávající, že jen polovička Indiánů se dožila návratu do kaňonu v roce 1868. Kaňon je chráněnou rezervací ale nadále patří Navahům. O čilém životě uvnitř kotliny svědčí úhledná políčka, traktůrky a hogany - šestihranná obydlí ze dřeva, hlíny a kamene. Sestup na dno severní části kaňonu s kamennými puebly starověkých Anasáziů je obyčejným lidem zapovězen. Anebo jen s domorodým průvodcem na korbě náklaďáku. Bílý dům - White House je největším pueblem a zároveň i magnetem jižní části kaňonu. Leží na konci krátké trasy pod horním okrajem strže. Za své jméno vděčí White House dlouhé zdi, kterou před tisíci roky omítli její stavitelé vrstvou sádrovce. Kaňon nezdobí žádné z přívlastků, kterými Američané rádi značkují své přírodní statky. Není nejhlubší, nejširší, a vůbec ne nejdelší. Má však nefalšovaný punc autentického života indiánské komunity, neprobádané historie a uchvacující přírody. Pokračovat odtud můžeme po trase „Zemí navažských Indiánů k Údolí monumentů“.