Oregonská stezka

Touha církve po spasení křesťanstvím netknutých duší oregonských Indiánů dozrála v roce 1836, kdy na 3500 km dlouhý pochod vyrážejí presbyteriánští misionáři Marcus Whitman a Henry Spalding s manželkami. Zpět putují více jak příznivé zprávy o zemi zaslíbené: příjemné klima, úrodná půda, husté lesy skýtající zdánlivě nevyčerpatelné zásoby dřeva. Také se ukázalo, že malárie,  která zle sužovala zemědělce podél toku Mississippi, na západě není. Pod vlivem úspěchů prvních pionýrů a těžké hospodářské deprese odjíždí do vysněných oblastí Kalifornského údolí a Oregonu stále více lidí. Těžké vozy – koráby prérie – naplněné nejnutnějším proviantem táhla volská spřežení a koně. Osadníci s rodinami kráčeli pěšky. Obtížná cesta z Independence v Missouri napříč Velkými pláněmi, přes Skalisté hory trvala čtyři až osm měsíců. Nástrahy těžkého terénu, nemoci, hlad, vyčerpání, mrazy v horách a sněhové kalamity nebo naopak příšerná horka a nájezdy Indiánů zvyšovaly riskantnost podniku. Osadníci sami sebe konejšili: „Abychom dosáhli nebe, museli jsme projít peklem.“ Zprávy o zlaté bonanze západně od kalifornského Sacramenta znásobily v roce 1848 proud lidí. Pro srovnání: mezi lety 1841-48 se na západ vydalo jen 2700 lidí, kdežto rok nato už 30 tisíc. Během dalšího čtvrtstoletí, než kontinent přetla železnice, šlapalo vyjetými rigoly Oregonské stezky bezmála půl milionu vystěhovalců. Každý patnáctý na cestě zemřel.

Poblíž městečka Ogallala odbočíme z dálnice I-80 na silnici č. 26. Cesta vede k severozápadu a po 150 km se přehoupne přes řeku North Platte do Bridgeportu s muzeem Pioneer Trails Museum (zdarma). Na obzoru se pak po levé  straně zvolna vyhoupne osamocený hrot Chimney Rock. Skála měří 1476 metrů a v úplné rovině vynikala jako přírodní maják, takže se podle ní osadníci orientovali i několik dnů pochodu. Mormony, kteří táhli z Illinois k Velkému solnému jezeru v Utahu, částečně i po Oregonské stezce, inspirovala hora natolik, že v Independence postavili působivý kostel stejného tvaru. Z návštěvnického střediska vede ke skále chodníček. (denně: 9-18, zima 9-17 hod, vstupné: $2, Park Pass lze uplatnit). Jednu z důležitých zastávek na předlouhé pouti k západu představoval gigantický blok bílého pískovce národního monumentu Scotts Bluff. Najdeme jej o 28 km západněji na silnici č. 92. Znavení cestovatelé věděli, že zde mají téměř třetinu cesty za sebou a že jsou vlastně už jednou nohou na západě. Přírodní milník, jemuž říkali lidé Gibraltar Nebrasky, vlil novou krev do žil a psychicky posílil. K jeho vrcholu se klikatí asfaltová cestička, na jejímž konci jsou vyhlídky do bezmezných prérií. Po levém boku skály, souběžně se silnicí č. 92, jsou dobře viditelné koleje vyježděné vozy před 150 lety. (www.nps.gov/scbl, Visitor Center: denně: 8-19, zima 8-17 hod, vstupné: $3/vůz, Park Pass lze uplatnit; kemp: KOA Scotts Bluff, rez: 800-562-0845, cena: $17/stan)

V pevnosti Fort Laramie ve státu Wyoming (silnice č. 26 a č. 160, 90 km západně od Scottsbluff) měli poutníci před přechodem Skalistých hor poslední příležitost doplnit zásoby a opravit vozy – pokud na to ovšem měli. Vojenská posádka, z níž se zachovala přibližně dvacítka budov, sehrála klíčovou roli při ochraně karavan, které sužovaly útoky Siúxů. Indiánům se pramálo líbily tisíce lidí, které táhly územím, plenily stáda bizonů a jejichž dobytek spásal trávu podél řeky North Platte. Siúxové žádali materiální kompenzace, kterých se jim papírově dostalo smlouvou z roku 1851, ale nikdy nedorazily do jejich rukou. Precizně zpracovaná historie konfliktů s Indiány, které přerostly v tzv. Velkou válku se Siúxy, je chloubou pevnosti. Také poutavý výklad traperů-herců oděných v dobových kostýmech o jejich životě v divočině stojí za to. (www.nps.gov/fola, Visitor Center – denně: 8-16:30 hod, vstupné: $3/vůz, Park Pass lze uplatnit).

Skála nápisů Register Cliffs se vzácnými zprávami odvážných pionýrů leží 29 kilometrů západně od pevnosti. Kousek před ní jsou v historickém parku Oregon Trail Ruts až metr hluboké stopy, které do měkkého pískovce a vápence vyhlodala kola osadnických vozů. S vyrytými jmény emigrantů se setkáme také u milníku Independence Rock. Oblý blok skály považují Američané za mezník mladého amerického národa, který složil dobytím západu zkoušku dospělosti. Na silnici č. 220 a později č. 287 mezi horami Rettlesnake Mountains a pohořími Granite a Green najdeme řadu dalších zastávek, napajedel nebo orientačních bodů spjatých s Oregonskou stezkou. Například Devils Gate, Split Rock a Three Crossing. Ovšem symbolická tečka, kde se pionýři nadobro loučili s minulým životem, čeká na cestě č. 28 jižně od Landeru. Jižní průsmyk - South Pass je tak mírný a široký, že osadníci vůbec nepoznali, že mají Skalisté hory a s nimi i první, snazší polovinu cesty za sebou. Odtud pokračovali na severozápad k pevnosti Fort Vancouver v Oregonu a také na jihozápad do Utahu k Velkému solnému jezeru, kde Mormoni založili Salt Lake City. Na rozcestí Parting Point se při pohledu na dvě ubíhající pěšinky hornatou stepí neubráníme dojetí. Bude se nám zdát, že drkotající vozy tudy projely teprve nedávno.

Čtyři kilometry na východ ze silnice č. 28 vyrostla prakticky přes noc roku 1860 městečka Atlantic City a South Pass City. Nejen kvůli podpoře, respektive výdělku z projíždějících pionýrů, ale i kvůli nálezu zlatých nugetů. Cestou k South Pass City po prašné cestě si povšimneme dřevěné konstrukce dolu Carissa Mine, který přímo i nepřímo živil dva tisíce obyvatel městečka. S uzavřením důlních šachet mizeli obyvatelé i osada stejně bleskovým tempem jako při jeho vzniku. Nynější repliky i částečně zachovalé zbytky původních tří stovek budov „města duchů“ udržuje pro náhodné návštěvníky sedmnáct obyvatel vesnice (vstupné: $3).