Američané...

Američané...

Otevřený a nenucený přístup k cizincům i k sobě samým je možná nejnápadnější vlastností, které si na Američanech všimneme. Obvyklým „how are you – jak se máte“ zdraví přátele, kolegy v práci, hosty v restauracích, zákazníky v obchodech i náhodné cestující v metru. Evropané snadno podlehnou téhle okaté srdečnosti a myslí si, kolik si v USA nadělají přátel. Později zjistí, že mezi přátelstvím a pouhým přátelským postojem je ve Spojených státech propastný rozdíl. Tohle procitnutí leckdy zabolí a někdy vede i k ukvapeným závěrům, že Američané jsou vlastně povrchní lidé. To ale není pravda. Oni tuhle hru s velkými úsměvy a hlasitými pozdravy dobře chápou a nepovažují ji za přetvářku, neboť jim usnadňuje život, navozuje pocit pohody a zanechá v druhých lidech otisk dobré nálady. Říci „hello“ přitom nestojí ani cent. Když tedy někdo chválí, jak báječně vypadáme, a přidá ještě pozvání na oběd bez bližší domluvy, pak jde zpravidla o frázi a projev slušnosti, nikoli o počátek trvalejšího vztahu. K pravému přátelství nevede v USA snadná cesta. Navenek vstřícní Američané si totiž úzkostlivě hájí soukromí a pod pokličku pustí jen ty, kterým opravdu důvěřují. Jiným povahovým rysem Američanů je shovívavost. Jak kdo vypadá či jak se obléká, s výjimkou pracovní doby, je v USA většinou lhostejné. Nikdo se na ulici s údivem neotáčí za ženou v luxusním kostýmku a v pohodlných teniskách. Známkování zevnějšku je Američanům zkrátka cizí.

Američané a jejich legendární bazénové párty. Třeba i na střeše hotelu. Zdroj:

Život Američanů ovlivňují některá pravidla, která Evropané nechápou, poněvadž jsou často nelogická. Jde hlavně o přístup k sexu nebo jen prosté nahotě. Na některých veřejných místech je například nemyslitelné sportovat bez trika. Převlékat se přímo na plážích mezi lidmi je nepřípustné. A běhat u vody jen tak, jak člověka pánbůh stvořil, je dokonce o vězení. Žena, která pod šaty nenosí podprsenku, budí, snad jen s výjimkou velkoměst, pohoršení. V zemi, která produkuje nejvíce pornografie na světě, je tento puritánský přístup přinejmenším zarážející. V USA koluje jedna ironická poznámka. Totiž, že film, kde herec políbí ženské ňadro, je mládeži nepřístupný, kdežto hororový brak, kde ňadro někdo uřízne nožem, mohou shlédnout i děti školou povinné. Tento staromódní přístup k sexualitě, prostituci, homosexualitě, ale i třeba hazardním hrám souvisí s vysokou religiozitou země a historickým odkazem puritánských základů společnosti. Celých 95 procent populace věří v boha a téměř 45 procent Američanů chodí jednou týdně do kostela. To je obrovské číslo a jen pro srovnání: v silně religiózním Německu se pravidelným bohoslužbám věnuje dvakrát méně lidí. Tradiční moralismus je přitom v ostrém kontrastu s vysokou kriminalitou, která je ve srovnání s jinými vyspělými státy trojnásobná. Na tisícovku občanů připadá pět krádeží, jedno znásilnění a jeden vrah. Každému jedenáctému delikventovi je méně než 15 let. Tenhle alarmující stav Američany trápí. Celé dvě třetiny národa proto podle veřejných průzkumů míní, že jejich země je v mravním a duchovním úpadku.

Řada lidí se také diví, jak málo toho ví obyvatelé USA o jiných zemích. Prestižní magazín National Geographic připravil před lety anketu, z níž vyplynuly dokonce ještě žalostnější výsledky. Ze vzorku deseti tisíc mladých Američanů nedokázalo celých 14 % ukázat Spojené státy (svou vlast) na mapě světa a pět procent nevědělo, že Washington DC je hlavním městem Unie. Nezájem o zbytek světa pramení dílem z velikosti země a dílem i z krize vzdělanosti. Pro farmáře v Texasu je Boston téměř stejně daleko jako Evropa. Pálí jej mnohem více to, kolik zaplatí na daních, a v jeho životě hraje každodennost mnohem důležitější roli než starost o nekonečně vzdálené národnostní rozmíšky na Balkánu.

Vzdělání amerického lidu Zdroj:

Druhým faktorem odpovědným za neutěšený stav vědomostí je nízká úroveň základního vzdělání. Vůbec nejde jen o zeměpis. Při srovnávacích testech z matematiky, fyziky a chemie končí obvykle američtí školáci na posledních místech, hluboko za svými evropskými vrstevníky. Úroveň vzdělání sedmnáctiletých studentů středních škol se dokonce předloni propadla před rok 1969. Přístup k výuce se od Evropy značně liší. Je založen převážně na přesvědčení, že úkolem školy je rozvíjet přirozené dovednosti dítěte, namísto pumpování čirých informací, k nimž nemá dosud žádný vztah a nejeví o ně zájem. Důraz je naopak kladen na samostatný projev, analytické řešení problémů a logiku - čili dovednosti, které mají školákovi pomoci postavit se v dospělosti na vlastní nohy. To ovšem kritici vidí jen jako cestu k ještě většímu zprůměrování populace, která bude sice schopna všech jednodušších prací, ale nebude stačit na řízení složitějších podniků. Pyramida americké společnosti se podle nich více vyhrotí, neboť znalosti a s nimi ekonomická moc přejdou do rukou ještě užší skupiny elit, které si mohou dovolit špičkové vzdělání na drahých amerických univerzitách. Nedostatek kvalitních kádrů je ostatně citelný už teď – a to hlavně u firem, které produkují špičkové technologie, počítače či software. Ty jsou však dost bohaté na to, aby nakupovaly mozky v zahraničí (například v Indii).

Americká povaha

Odpůrci katastrofických scénářů zase poukazují na to, že americká přizpůsoblivost a vytříbený smysl pro řešení problémů už v minulosti obstály před nejednou výzvou. Jejich optimismus nedokážou zlomit ani strádající automobilky, které rok za rokem vytlačují z vlastní země draví japonští výrobci. O tom, že není vše v pořádku, svědčí i nedávná energetická krize v Kalifornii nebo pád sedmé největší firmy USA – energetického gigantu Enron. Navzdory těmto potížím je ekonomická nadvláda Spojených států nad zbytkem světa stále ohromující. Technologický předstih před vyspělými státy Evropy a Japonskem je odhadován na několik let a v některých případech, jakým je zejména vojenský průmysl, i na desetiletí. Trh v USA je v posledních dekádách ve znamení masové komputerizace a bleskurychle se rozvíjející informatiky. Americké firmy ovládají zhruba 90 procent světového obchodu s počítačovým softwarem a stejné je to i s výrobou strategicky cenných procesorů, které jsou srdcem každého počítače. Tahle neuvěřitelná vitalita ekonomiky vychází podle ekonomů z americké tradice svobodně si konkurujících individualit, což je pro hospodářství mnohem zdravější ovzduší než těsné vazby mezi vládami, bankami, úředníky a podnikateli, jak tomu je kupříkladu v Asii.

Američané a jejich vášeň k silným strojům Zdroj:

Prokapávající bohatství

Lidé v USA jsou navíc nadmíru pracovití. Navzdory vzestupu mnoha evropských či asijských zemí jsou Američané již řadu let jedničkou v produktivitě práce, dokážou vytvořit nejvíce pracovních míst a vykazují nejvyšší příjem na jednoho obyvatele na celém světě. Po důvodech ekonomické životaschopnosti se teoretici pídí i v sociologickém zázemí americké společnosti. Tvrdí, že mladý americký národ vděčí za své výkony krátkým dějinám vystavěným doslova na zelené louce. Američané si zařídili věci po svém. Odmítli velkou část svazujících evropských tradic, na prvním místě dogma, že peníze může mít jen ten, kdo se s nimi narodí. Čekání na zázrak vystřídalo krédo tvrdé práce, hospodářská ctižádost, víra ve vlastní schopnosti a rovnost příležitostí. Zdánlivé fráze a banality, pro Američany však dodnes motor každodenního života. Na rozdíl od Evropanů Američané také nikdy plně nepoznali sílu socialismu, a tedy ani lákavé sliby o státu-opatrovateli, jenž se o všechny spravedlivě postará. Raději spoléhají sami na sebe. Věří ve šťastnou hvězdu "selfmademana", ¬ tedy toho, kdo sice vyrůstá na ulici, ale chudoba mu nepřekáží v cestě za bohatstvím. Vždyť plná stovka z nynějších 490 amerických miliardářů vyrostla z úplné nuly. Třem z nich není ještě pětatřicet let. Majetek Williama H. Gatese III., šéfa softwarového impéria Microsoft, je v jeho 47 letech spočítán na úctyhodných 59 miliard dolarů. To je zhruba tolik, co všichni čeští občané vyprodukují za dva roky. Jde sice o nepočetnou, ale nesmírně výkonnou skupinu lidí, kterým je společné jedno: umějí vydělat peníze, spoustu peněz. Dříve to byl král automobilového průmyslu Henry Ford, ropný magnát John D. Rockefeller, vydavatel Cyrus Curtis nebo pozemkový génius John Jacob Astor. Nyní jsou to Gates, spolumajitel Microsoftu Paul Allen nebo investor Warren Buffett.

Američané vědí, že díky několika tahounům bohatne i zbytek země. Jazykem ekonomů jde o princip prokapávajícího bohatství. Jinými slovy: člověku s miliardou dolarů v kapse se "špatně" utrácí. Koupí dvacet domů, sto aut, deset jachet a letadlo a stále mu dost zbude. Kdo umí vydělávat, nenechá ležet peníze ladem. Investuje, vyrábí, zaměstnává a propouští. Tato prostá myšlenka inspirovala před dvaceti lety prezidenta Ronalda Reagana k tomu, aby snížil daně právě nejmajetnějším lidem v zemi. Vycházel z toho, že finanční elita společnosti naloží s penězi mnohem lépe než kdokoli jiný